zpětdálkapitolakurskatedra

2.4 TECHNICKÁ TVORBA A TVŮRČÍ MYŠLENÍ

Technická tvorba musí být založena nejen na výsledcích vědy a technologie v příslušném oboru, ale i na současném stavu vědeckého myšlení, na teoreticky zdůvodněné a v praxi prověřené metodice technické tvorby.

Pod technickou tvořivostí rozumíme práci, jejíž výsledek je vyjádřen originálními kombinacemi technických postupů, konstrukcí nebo myšlenek.  Proces vyžaduje nápady, schopnost jejich kombinace a vysokou motivaci.

Výsledkem technického tvůrčího procesu je vytvoření něčeho nového. Na rozdíl od vědy, kde je výsledkem práce objev, odkrytí zákonitosti v přírodě existující, je výsledkem práce technika vynález nebo zlepšovací návrh. Zatímco výsledky vědy jsou považovány za vlastnictví všech a objev tedy nelze přímo zpeněžit, existuje průmyslová ochrana vynálezů a zlepšovacích návrhů. Vynález lze patentovat a pokud je použit v produkci, plyne z něj vynálezci finanční prospěch.

Proces technické tvorby je podporován metodikou technické tvůrčí činnosti. Obecně metodikou rozumíme souhrn metod, postupů a pravidel, jejichž používání a dodržování napomáhá při dosažení správného výsledku. Znalost metodiky tvůrci pomáhá, nemůže však nahradit znalost problému, technické vzdělání, nutnost řídit se zdravým rozumem a tvůrčí myšlení. Metodika není samoúčelná; je i výchovným prostředkem, který napomáhá rozvoji osobnosti.

Základními etapami tvůrčí práce jsou:

  1. stanovení technického úkolu nebo problému
  2. shromažďování znalostí - sběr, hodnocení a klasifikace informací o problému
  3. hledání řešení problému
  4. konstrukční nebo technologické řešení problému
  5. implementace řešení
Znalost přírodních zákonů umožňuje vynálezci lépe se orientovat v tvůrčím hledání a rychleji předvídat jeho výsledky.

Historie nás učí, že takzvané „naprosto neřešitelné“ problémy jedné epochy se dají řešit v epoše další, neboť ve vědě došlo zatím k novému teoretickému rozvoji, byly nalezeny nové poznatky, materiály, přístroje a metody výzkumu, s jejichž pomocí je problém řešitelný. Historie rovněž ukazuje, že úspěch má pouze ten vynález, jehož původce uhodne, předvídá skutečné potřeby, neobává se potíží při hledání jejich řešení a jde těmto potřebám vstříc.

Příkladem může být historie parního stroje, který je většinou spojován se jménem Jamese Watta, i když ten parní stroj nevynalezl. „Pouze“ zdokonalil Newcomenův parní stroj tím, že oddělil kondenzátor od pracovního válce, čímž se zvýšila účinnost parního stroje natolik, že se stal prakticky mnohem použitelnějším a teprve po této modifikaci došlo k jeho masovému rozšíření.

Někdy vynálezce svojí prvotní ideu modifikuje, tato myšlenka však může najít uplatnění později. Rudolf Diesel původně chtěl zkonstruovat motor na spalování uhelného prachu. Tuto myšlenku opustil a zkonstruoval motor na naftu, dnes všeobecně známý jako vznětový motor nebo dieselmotor. Až mnohem později byla původní myšlenka na využití uhelného prachu realizována jako fluidní spalování.

Znakem správného stanovení a důležitosti technického problému je připravenost vynálezce tento problém řešit, to je jeho zaujetí problémem, správné zaměření, hluboké poznání, vyvinutá obrazotvornost a schopnost úsudku, intuice a pracovitost.

Mendělejev kdysi napsal: „Jeden si bere námět, jaký se mu právě naskytl. Druhý se zabývá určitou myšlenkou. Obrazně řečeno, jeden jde temným labyrintem poslepu, možná, že narazí na něco užitečného a možná, že si přitom rozbije hlavu. Druhý  vezme třeba jen malou lampu a svítí si jí ve tmě. A jak jde vpřed, lampa se rozhořívá, světlo je stále jasnější a nakonec se změní v elektrické slunce, které mu všechno kolem osvětluje, všechno vyjasňuje.“

Hlavními prameny shromažďovaných informací jsou:

Prvními zdroji jsou živá, každodenní pozorování, důkladné studium a osobní erudice, které při objektivním a kritickém zhodnocení nashromážděných faktů a znalostí umožňují správné řešení problémů.
„Ti, kteří jen mechanicky sbírají haldy materiálů, jež je obklopují, podobají se mravencům, kteří rovněž používají jen to, co seberou; ti, kteří se zabývají pouze tím, že nové poznatky tvoří sami ze sebe, podobají se pavouku, jenž tká nepevnou síť z pavučiny vycházející z jeho vlastního břicha. Ti však, kteří dovedou sbírati poznatky racionálně, podobají se včele, která získává materiál z květů, používá ho a zpracovává vlastním uměním.“ Francis Bacon
Lze zformulovat následující zásady hodnocení shromážděných materiálů:
  1. Po předběžném zhodnocení oddělit důležitější fakta a informace od „druhořadých“; ani ty však nepřehlížet, protože při tvůrčím hledání řešení problému není vyloučeno, že „bezvýznamná“ fakta a informace, které si zdánlivě nezaslouží zvláštní pozornosti, mohou být rozhodující.
  2. Nepřejímat všechny fakty a tvrzení jako prokázané a použitelné. Význam a smysl každého faktu je třeba odhalit, zjistit, je-li ojedinělý, náhodný, zastaralý apod.
  3. Nespokojovat se s hotovými vysvětleními faktů a jevů, která podali jiní, i když byli autoritami. Je známo, že jeden a týž fakt mohou různí lidé vysvětlovat různě.
Abychom jakýkoliv předmět nebo proces pochopili, musíme si odpovědět na otázku, nejsou-li analogické s jinými procesy nebo předměty, to znamená, že musíme srovnávat neznámé se známým. Analogie však nedává vždy správné závěry a neukazuje vždy nejkratší cestu k cíli. Někdy je proto užitečné hledat cestu k řešení opakem analogie - protikladem.

Při řešení technických (ale i jiných) problémů se často používá analýzy a syntézy.

Analýza (analysis = rozčlenění, rozbor) je metodou poznávání nebo zkoumání objektu jeho rozdělením na jednotlivé části. Syntéza (synthesis = spojení) je metoda zkoumání objektu v jeho celistvosti, v jednotě a vzájemných vztazích jeho částí.

Analýza je prostředkem zkoumání, který umožňuje v mnohotvárnosti jevů, vlastností a specifických stránek objektu odhalit to hlavní, základní, co tvoří jeho podstatu.

Analýza a syntéza jsou dva ostře oddělené a zdánlivě antagonistické způsoby myšlení nebo zkoumání, ve skutečnosti však v každém cyklu logického myšlení tvoří jednotu. Syntéza není možná bez analýzy tj. bez rozdělení a objasnění jednotlivých prvků zkoumaného celku.

Vynálezce se nejprve snaží abstrakcí stanovit obecnou ideu nebo princip řešení; pak ideu konkretizuje: při její analýze uvažuje všechny její části, jejich vznik a vzájemné vztahy. Hledá možné varianty tím, že kombinuje části mezi sebou novým způsobem (syntéza) a nakonec prověřuje výsledky v praxi (experiment).

Abstrakce (abstractio = vzdálení, odtažení) je taková metoda poznání, při níž se pomyslně odpoutáváme od množství zřejmých, ale nikoliv podstatných jednotlivých a náhodných znaků nebo vlastností předmětu a soustřeďujeme pozornost jen na to nejdůležitější. Od abstraktního se vracíme zpět ke konkrétnímu, ke zkušenosti, k pokusu.

Schopnost zobecňovat je jednou z nejdůležitějších vlastností lidí objevujících nebo vynalézajících. Každý velký objev nebo vynález shrnuje výsledek (zobecnění) celé etapy v rozvoji té či jiné oblasti ve vědě nebo technice. Stejně jako není abstrakce myslitelná bez konkretizace, není ani zobecnění myslitelné bez třídění. Třídění je logickým přechodem od širšího pojmu k užšímu.

Pro řešení inovativních úloh nestačí pouze logické metody. Bez fantazie, bez tvůrčí představy, bez podněcující touhy by ani jeden vynález nespatřil světlo světa.

Čím více toužíš, tím směleji uskutečňuješ. Čím více uskutečňuješ, tím směleji toužíš. Čím více toužíš, tím vyšší je myšlenkový vzhled. Čím více uskutečňuješ, tím širší je tvůrčí rozmach.“ Čínské rčení
Fantazie (phantasia = představa) je psychickým vytvářením nových představ nebo pojmů na základě zpracování dřívějších pojmů. Fantazie, obrazotvornost je nevyčerpatelným zdrojem původních myšlenek. Ale jakékoliv poznání založené na intuici musí být logicky dokázáno a prověřeno praxí, experimentem. Přitom logika sama nevynalézá a nepředpisuje zákony správného myšlení. Zabývá se dokazováním pravd, nikoli jejich odhalováním.

zpětdálkapitolakurskatedra


Správce stránky: Jiří Vacek
Poslední změna: 16.7.2001