zpětdálkapitolakurskatedra

2.6 TECHNOLOGICKÁ RIZIKA

Následující text je citací z článku [2-8]:
„Pán přírody - člověk objevuje, že již není pánem technických změn, které přírodě vnutil. Etika strachu není tou etikou, která v činnosti brání, ale etikou, jež ji podněcuje, ovšem za předpokladu nové formy odpovědnosti, starosti o budoucí generace, která se opírá o zdrženlivost, bdělost a odmítá přehánění.Ve světě, v němž vědecká racionalita převažuje, nás princip obezřetnosti vede k tomu, abychom brali v úvahu nezaručenost vědeckých poznatků samotných. To neznamená, že se máme vzdát inovační činnosti, nebo snad dokonce odmítnout dobrodiní, které technické směry mohou přinést. Jenom se musíme naučit lépe počítat s nejistotami v rozhodnutích, jež vedou k uskutečnění technických změn.“             Hans Jonas
Posláním vědy je vždy pokračovat v rozvíjení znalostí a vývoj technologií rozšiřuje naše možnosti zasáhnout do sfér přírodních i našich, lidských. Toto nejisté hledání je provázeno i škodami a riziky.

Technokrati, podnikatelé a někteří politikové se rádi utíkají k zaklínadlu, že o tom nic nevědí, a svěřují projekty technikům, aby vše důležité bylo včas započato.
Moudrost demokratické společnosti netkví pouze v tom, že diskutuje s experty (s výhradou dodatečného prozkoumání), ale také v tom, že poskytne slovo disidentům, aniž je a priori obžalovává, a že může jejich odlišné mínění vyslechnout a vzít ho v úvahu.

Dokonce ani ty technické systémy, které byly ověřeny a které se jeví jako dokonalé, nevylučují velké havárie. Ve všech případech platí, že ani zdánlivě dokonalé ovládání techniků a tím méně zdánlivá bdělost provozovatelů nejsou mimo hru. Od případu Three Mile Islands, Černobylu a havárií v Seveso a Bhopalu nešlo nikdy o fatální situaci, nýbrž o souhrn okolností, v nichž se projevilo spíš nedodržení bdělosti institucí než omyl individuálních zásahů. A právě v tom tkví rozdíl mezi technologickými katastrofami a živelnými pohromami. Živelné pohromy jsou přirozené, ať existuje jakýkoliv pokrok vědy. My je neovládáme, a proto je připisujeme osudu nebo Bohu. Proti tomu pohromy technologické, průmyslové či vojenské jsou výplodem člověka, jeho neschopnosti ovládat všechny prvky systémů, které zkonstruoval, jeho spěchu, s nímž aplikuje ve velkém nevyzkoušená řešení či produkty, jeho slabosti, jeho nevědomosti, prudkosti, nerozumnosti apod. Ať je však zde jakékoli vysvětlení, vždy nějaké existuje. Neštěstí, jak říká Aristoteles, je nešťastné setkání tašky, kterou vítr shodil ze střechy, a chodce, jemuž dopadla na hlavu. Kdyby chodec nepřicházel právě v tom okamžiku, anebo kdyby dával pozor na sílu větru, k neštěstí by nedošlo. Smyslem činnosti organizací řídících rizikové technické systémy tedy není nic jiného než zabránit takovým střetům.

Žádný technický systém, jakkoliv z technického hlediska dokonalý, není schopen uniknout nepředvídaným chybám lidských zásahů a ani nadbytek bezpečnostních dispozic nezajistí dostatek času lidským operátorům. Studie a analýzy týkající se velkých technologických rizik a zvládnutí krizí vyvolaných haváriemi jsou poučné. Stroj, továrna, technický systém mohou být spolehlivé (za přesně stanovených podmínek, jejichž zachování je přísně zajištěno), nikdy však není spolehlivý systém člověk-stroj. Vinou složitosti a rozsáhlosti některých technologických směrů nelze všechny případy selhání redukovat na techniku samotnou ani na vztah člověka a stroje. Pro všechny velké průmyslové havárie po válce se řízení velkých technologických rizik soustředilo na tyto meze lidského zásahu. Všem haváriím předcházely události, které naznačily, co se chystá. Katastrofám bylo možno zabránit, kdyby byly včas předvídány. Arogance některých techniků, slepota řídících pracovníků, tlak politických nebo průmyslových zájmů, nedostatečná péče uživatelů nebo selhání operátorů se tak dlouho sčítaly, až dosáhly fatální úrovně (viz např. Flixborough, Seveso, Amoco-Cadiz, Three Mile Island a zejména Černobyl). Neexistuje však technická zhouba, kterou by člověk nemohl předem nebo prostřednictvím institucí nebo své odbornosti omezit, či dokonce jí předejít, ovládne-li události před havárií.

Vstoupili jsme do nové éry vztahů vědění k moci, do éry, v níž karteziánský požadavek metodického pochybování je třeba uplatnit při rozhodování v nejistotě. A provedení již není monopolem expertů. Tváří tvář moci, jíž v moderní společnosti disponují technické lobbistické skupiny, není jiný způsob jak lze omezit havárie, než zprůhlednit rozhodování. To znamená posílit informační procedury, konzultace a vyjednávání, které garantují demokratičnost institucí. Ten, kdo to jménem demokratických principů požaduje v politické sféře, se musí obdobně prosadit ve sféře technologické.

zpětdálkapitolakurskatedra


Správce stránky: Jiří Vacek
Poslední změna: 16.7.2001