zpětdálkapitolakurskatedra

4.1.1 Úskalí na cestě k informační společnosti

Přestože je nutné počítat s tím, že na cestě k tzv. informační společnosti se budou průběžně objevovat nové a nové otázky a problémy, o jejichž podstatě dnes nemusíme mít ani tušení, je možné již nyní najít mnoho otevřených otázek, na které bude třeba hledat odpovědi, mnoho otevřených problémů, které bude třeba vyřešit, i mnoho překážek, které bude třeba překonat. Jde zejména o jevy a problémy, které se již dnes začínají rýsovat v prostředí Internetu. Pokusme se nastínit některé z nich, upozornit na jejich šíři a složitost  i na fakt že v mnoha případech ještě ani dostatečně neznáme skutečnou podstatu věci.

Problémy související s informacemi

Díky informačním technologiím se výrazně zvětšuje objem informací, které jsou pro uživatele dostupné. Schopnost člověka absorbovat nové informace rozhodně neroste tak rychle a v takové míře, v jaké se zvětšuje jejich dostupnost. Otázkou je jak vše dopadne, až disproporce dosáhne kritické hranice: stihnou lidé včas vyvinout takové metody a techniky shromažďování, „filtrování“ a vyhodnocování informací, které se dokáží vyrovnat i s jejich neustále explodujícím objemem, nebo lidé zareagují obranným reflexem, a budou si spíše budovat mechanismy chránící je před lavinou neustále se valících informací? Vznikne něco jako informační ekologie, sloužící k „udržení čisté hlavy“, a dokonce celá ekologická informační hnutí?

Víme sice stále více, rozumíme stále méně a pravdivá informace je opravdu jako ona příslovečná jehla v kupce sena. Celkově viděno se uvolňuje vazba mezi informacím a poznáním. Klasická víra osvícenců, podle níž shromažďování vědění vede ke vzrůstajícímu porozumění, již neplatí. V mnoha případech platí spíše, že přibývající množství informací porozumění brání.

S objemem dostupných informací souvisí i otázka míry jejich organizovanosti a uspořádání. Obecně jistě platí, že čím větší je míra „utříděnosti“ informací, tím větší je jejich „užitná hodnota“, ale stejně tak je s tím spojena i větší námaha, práce i další „náklady“. V praxi proto bude nutné volit kompromis mezi objemem informací a mírou jejich utříděnosti. Dnešní Internet má velmi nízkou úroveň utříděnosti informací, výrazně nižší než například typická knihovna. Proto je také nalezení něčeho konkrétního v dnešním Internetu dosti těžké.

S předchozí úvahou souvisí i otázka kvality informací: v dnešním Internetu je dostupné skutečně obrovské množství velmi kvalitních informací. Stejně tak je zde dostupné obrovské množství prakticky bezcenných informací. Problém je v poměru těchto dvou velkých čísel, který lze při troše představivosti chápat jako odstup signálu od šumu: ten je dosti nepříznivý, tj. v Internetu dnes převládá spíše šum, neboli bezcenné informace. Bude docházet k dalšímu zhoršování poměru užitečného signálu k šumu, s hrozbou úplného „zašumnění“? Nebo se podaří tento trend obrátit a šum alespoň trochu vyčistit? Ale za jakou cenu?

Dalším zajímavým aspektem je otázka věrohodnosti informací: podle čeho ji posuzovat? V dnešním Internetu v zásadě platí, že zde může kdokoli zveřejnit jakoukoli informaci uzná za vhodné. Určitým vodítkem pro hodnocení věrohodnosti informací může být to, kdo je zpřístupnil (umístil na Internet). Je-li to například známá společnost, firma či instituce, u které lze očekávat že si bude dávat bedlivý pozor na jakékoli zpochybnění svého dobrého jména, pak je asi možné takovouto informaci považovat za spolehlivější než něco, co si na svou osobní stránku napsal jednotlivec, který se třeba i zapomněl podepsat. Vše ale má jeden důležitý háček: uživatel zde musí mít dostatečnou jistotu, že skutečným autorem informace je opravdu ten, kdo se za jejího autora vydává. Vzhledem ke konkrétnímu způsobu fungování dnes používaných mechanismů pro zpřístupnění informací je ale poměrně snadné v tomto směru podvádět, a rozumnou jistotu poskytnou až připravované zabezpečovací techniky typu digitálních podpisů.

Problémy související s morálkou a etikou

Intenzivní využívání výpočetní techniky na zpracování osobních dat nebo dat, která osobní identifikaci umožňují, snadná globální dosažitelnost uložených dat a možnosti jejich účinné kombinace z různých zdrojů nebo míst uložení vytvářejí reálné nebezpečí zneužití těchto dat způsobem, který v různé míře narušuje soukromí a vystavuje jednotlivce tlaku sociální manipulace nebo komerčních zájmů. Takové snahy existovaly vždy, avšak technologický pokrok dnes učinil možnosti jejich uskutečňování mnohem reálnějšími.

Účinná právní ochrana osobních dat musí obsahovat opatření, která zajišťují ochranu osobních dat

Velmi závažným problémem je celkový přístup k takovým informacím, které jsou z nějakého důvodu „nevhodné“ (například pornografie, materiály o drogách apod.).

Problémy související s lidským faktorem

Jedním z nejvíce limitujících faktorů při nasazování informačních technologií bezesporu bude faktor lidský – vždyť schopnosti nás lidí nelze snadno zvyšovat „upgradem“. Lidé se musí dlouho a pečlivě vychovávat, a i tak jejich schopnost učit se zcela novým věcem a dovednostem není neomezená. Je naopak hodně předurčena tím, v jakém technologickém prostředí kdo vyrůstal a poprvé poznával svět.

Problémy související se vzděláváním a výzkumem

Stávající koncepce vzdělávacího procesu v zásadě vychází z předpokladu, že lidé (žáci, studenti) musí docházet za zdrojem svého vzdělání, který je poměrně úzce lokalizován, a zde nejen získávat potřebné informace, znalosti a dovednosti, ale současně zde i prokazovat jejich dostatečné zvládnutí. Tomu pak odpovídá poměrně rigidní systém škol různých stupňů, a předem daná nabídka možných „vzdělávacích produktů“ (oborů, studijních plánů, kurzů atd.), mezi kterými si žáci a studenti mohou vybírat, a také předem daný repertoár možných „zakončení“ (závěrečných zkoušek, státních zkoušek, titulů atd.), které by měly dokladovat (certifikovat) znalosti svých nositelů.

Díky informačním technologiím ale přestává platit výchozí předpoklad o tom, že zdroje vzdělání jsou úzce lokalizovány - dnes je možné absolvovat různé formy výuky „na dálku“, a díky snadné dostupnosti širokého spektra informací jsou výrazně posíleny i možnosti samostudia. Vznikají dokonce i zcela nové formy vzdělávání, uzpůsobené možnostem informačních technologií (například různé on-line kurzy, tzv. distanční vzdělávání atd.). Do budoucna je tedy zřejmě možné počítat s tím, že potřebné vzdělání (či alespoň jeho významné části) bude možné efektivněji získat i jinde (a jiným způsobem) než školní docházkou. Platí to zejména pro vysoké školství, zatímco na úrovni základního a středního školství asi bude rozhodující role klasické školy a „lidského“ učitele nadále přetrvávat, ze zřejmých důvodů.

Jednou z možných reakcí na fakt, že potřebné vzdělání je možné získat i jinde než v tradiční škole, by mohlo být výraznější oddělení „vzdělávacího procesu“ od jeho „zakončení“, resp. certifikace. V tom smyslu, že by existovaly instituce specializované na poskytování vzdělání (výuku), zatímco jiné instituce by se staraly o potřebné zkoušení adeptů, kteří by v případě úspěchu získali certifikát (doklad) o tom, že mají určité konkrétní znalosti.

Předchozí úvahy velmi úzce souvisí i s dalším důležitým faktem – dnešní školství počítá s časově omezenou délkou vzdělávacího procesu: studium na základní, střední a vysoké škole trvají určitou dobu, a tím celý „oficiálně organizovaný“ vzdělávací proces v zásadě končí (pomineme-li postgraduální a různé nadstavbové kurzy). Dnešní reálná praxe však vyžaduje spíše kontinuální, celoživotní vzdělávání. Oddělení vzdělávacího a certifikačního procesu by umožnilo vyjít mnohem lépe vstříc potřebám kontinuálního vzdělávání, a stejně tak by umožnilo jej lépe přizpůsobovat průběžně se měnícím potřebám praxe – například i faktu, že již zaměstnaní lidé nemají čas na studium „na plný úvazek“, ale jsou schopni potřebné znalosti a dovednosti získávat jinou cestou (například „elektronickou“), svým vlastním individuálním tempem.

Napojení škol na informační infrastrukturu společnosti je významnou součástí snah o to, aby se informační technologie a komunikace staly běžnou součástí života společnosti. Evropská unie vyhlásila jako jeden ze svých programů „Web pro školy“, ve kterém vybrané střední a základní školy napojuje na Internet a iniciuje aktivity vedoucí k práci studentů a žáků škol samostatně, v týmech i ve spojení s jinými takovými školami v tomto prostředí. Projekt „Evropské partnerství pro vzdělání“ (European Education Partnership) má pomoci vytvořit vazby mezi školami a komerčním sektorem a pomoci zavést do škol multimédia. Ve Velké Británii poskytuje British Telecom na základě předvolební dohody s labouristy připojení škol za symbolickou cenu. Ve Spojených státech umožňuje nový telekomunikační zákon zřízení speciálního fondu, který umožňuje připojovat školy, knihovny a nemocnice k Internetu za výhodnější cenu. Kongres zde také inicioval program, v rámci kterého počítačové vybavení státních úřadů, které se nahrazuje novým, je předáváno školám.

Napojení škol na informační infrastrukturu společnosti je významnou součástí snah o to, aby se informační technologie a komunikace staly běžnou součástí života společnosti. Reformní snahy zaměřené na přeměnu stylu škol z důrazu na „učení“ (teaching) na „učení se“ (learning) jsou rovněž motivovány informační společností a potřebou otevřenějšího a také celoživotního vzdělávání.

V České Republice zatím neexistuje ucelený program podpory škol, který by byl specificky zaměřený na zpřístupňování informační infrastruktury školám či jejich studentům. Tarify pronájmů telefonních linek potřebných pro napojení nerozlišují mezi komerčními a vzdělávacími institucemi. Stát nevyužívá žádných možností k ovlivnění tarifů za datová připojení škol, knihoven či nemocnic k Internetu. Není uvažováno ani o žádném způsobu, jak zvýhodnit individuální připojování studentů na školní výpočetní servery, což by mohlo zmenšit nároky na počty počítačů, které školy musí pořizovat, aby zajistily svým studentům alespoň minimální úroveň přístupu k informačním sítím. Přitom právě u studentů je podstatné, aby se s novými technologiemi sžili, protože potenciál, který tím získají, zvýší jejich budoucí konkurenceschopnost i konkurenceschopnost naší ekonomiky v globálním měřítku.

Výzkum

Akademické instituce (vysoké školy a vědecké ústavy) jsou na celém světě instituce, které jsou svým použitím informačních technologií o generaci před komerční sférou. Nové způsoby využití IT vznikají jako prototypová řešení převážně na universitách či v těsné spolupráci s nimi. Mnohé úspěšné IT firmy vznikly jako odnože universitních projektů či byly založeny universitními studenty a i během svého rozvoje těží z kontaktů mezi akademickou a komerční sférou.

Stát nemůže rozvoj informační infrastruktury pro rutinní provoz trvale financovat a je nutný převážný podíl financí komerční sféry. Aplikace, se kterými v prostředí akademického výzkumu přicházejí výzkumní pracovníci vytvářejí nabídku, která v síťové ekonomice vybuzuje následné komerční uplatnění řady z nich a to následně dovoluje široké financování takto využívané infrastruktury z komerčních zdrojů.

Síťová infrastruktura akademických institucí je proto ve světě zpravidla o generaci před potřebami běžné komerční sféry, což umožňuje vytvářet pilotní projekty či vyvíjet nové způsoby užití tohoto nového prostředí.
V České republice jsou akademické instituce zapojeny do projektu TEN-34 CZ, který navazuje na evropský projekt TEN-34 (dalšími členy mimo EU jsou i Maďarsko a Slovinsko).

Shrnutí

zpětdálkapitolakurskatedra


Správce stránky: Jiří Vacek
Poslední změna: 16.7.2001