zpětdálkapitolakurskatedra

5.2 ZÁKLADNÍ POJMY TEORIE SYSTÉMŮ.

Systém je uspořádaná množina prvků, mezi nimiž působí vzájemné vazby. Takto vytvořený celek (systém) se projevuje vůči svému okolí odlišně, než jak by se projevoval pouhý soubor stejných navzájem neprovázaných prvků.

Například elektrárenský blok tepelné elektrárny, jako systém, je tvořen z hlavních prvků - kotel, turbina, elektrogenerátor. Tyto prvky samy o sobě umí například z uhlí vyrobit páru (kotel) a mohou být použity i v jiných systémech například v systému ústředního topení, ale teprve jejich propojením - pára z kotle se vede potrubím do turbiny, turbina roztáčí elektrogenerátor, protože jejich hřídele jsou spojeny - vznikne systém elektrárenského bloku, který z uhlí produkuje elektrickou energii. Jednotlivé komponenty systému mohou být samy systémy. Například kotel má spalovací prostor, přívod směsi paliva a vzduchu, systém varných trubek, atd., turbina má několik stupňů, apod.

Funkce systému je definována jako transformační proces převodu vstupních stimulů z okolí na výstupní reakci. Funkce sytému je dána procesními a relačními vlastnostmi prvků a způsobem jejich organizace v systému.

Funkce systému jsou hlavním předmětem zájmu teorie systémů a podle jejich charakteru se rozeznávají různé kategorie systémů. Systém, jehož funkce je podmíněna výměnou hmotových, energetických nebo informačních toků se svým okolím, je systém otevřený. Uzavřený systém je od okolí izolován a neexistují vstupy z okolí ani výstupy ze systému do okolí. Pro uzavřený systém platí princip ekvifinality, který znamená, že stav systému je jednoznačně určen výchozím stavem a průběhem transformačního procesu. Systémy neživé přírody jsou většinou uzavřené.

Funkce uzavřených systémů se řídí určitými zákonitostmi, podle nichž můžeme systémy dále klasifikovat. Deterministické systémy mají přesně určeny zákonitosti transformace podnětu na reakci. Průběh této transformace je při shodných podmínkách vždy stejný. U neurčitých systémů nejsou tyto zákonitosti přesně definovány. Neurčitost funkcí systému vyplývá z toho, že vlastnosti některých prvků systému lze určit pouze s určitou pravděpodobností nebo je nelze vůbec vymezit. V prvním případě je chování systému určeno pravděpodobnostními zákony a systémy jsou hodnoceny jako stochastické. V druhém případě se jedná o systémy mlhavé, rozmazané, jinak fuzzy systémy a jejich chování lze prognózovat s použitím expertních odhadů.

Spolehlivost funkce systému je hodnocena podle jeho schopností dosahovat vytýčené cíle v různých interakcí s okolím. Efektivnost funkce systému je závislá na úrovni využití vnitřních i vnějších zdrojů při cestě za dosažením vytýčeného cíle.

Systémový přístup je východiskem pro nalezení nejvhodnějších postupů řízení systémů. Základní vlastností systému je jeho celistvost, tzn. že systém vystupuje vůči svému okolí jako jeden nedělitelný celek. Zdrojem chování tohoto celku jsou jeho komponenty, které tvoří množinu prvků systému. Každý prvek z této množiny je charakterizován svými vlastnostmi, které jsou zdrojem určitého chování systému. Metoda systémového přístupu obsahuje fázi analytickou a syntetickou. V analytické fázi se provádí následující kroky:

 V průběhu syntetické fáze se používají závěry z analytické fáze a postupuje se podle následujících kroků: Obecná teorie systémů a systémový přístup se používá při řešení složitých interdisciplinárních problémů, například návrh technických objektů a zařízení, které obsahují stránku technickou a společenskou.
 

zpětdálkapitolakurskatedra


Správce stránky: Jiří Vacek
Poslední změna: 16.7.2001