zpětdálkapitolakurskatedra

6.4 ÚLOHA VLÁDY

První světová válka dala všem zúčastněným vládám na vědomí důležitost podpory armády průmyslem, za nímž stojí nejvyspělejší vědecký výzkum. Od té doby je obecně uznáváno, že je často žádoucí podporovat výzkum a vývoj jak z důvodů ekonomického růstu, tak z obranných důvodů. To mělo za následek rozsáhlou podporu mnoha typů laboratoří z veřejných prostředků.

V průběhu druhé světové války se tato podpora omezila na výzkum a vývoj, který měl přímý význam pro armádu, ale později se zařízení užívaná armádou stala tak početnými a složitými, že už není účelné rozlišovat mezi požadavky efektivního vojenského a civilního sektoru průmyslu. Vyspělé komunikační systémy, letecké motory, počítače a jaderné reaktory jsou pro oba stejně důležité. Tato skutečnost vedla vlády k tomu, aby se staly nejštědřejšími sponzory průmyslového výzkumu.
V průběhu šedesátých letech se stalo zřejmým, že  „vedlejší produkty“, neboli civilní a komerční využití prací prováděných na základě vládních kontraktů pro vojenský nebo vesmírný výzkum a vývoj dává zúčastněným průmyslovým odvětvím zásadní výhodu nad konkurencí, zvláště pak nad konkurencí v zemích, v nichž neexistovala srovnatelná podpora. Převahu amerických firem ve vývoji počítačů a mikroelektroniky lze přičíst této skutečnosti a bez ní si lze těžko představit velký úspěch britských výrobců leteckých motorů. Lze najít jasné případy, jako komunikační satelity, které těžily z prací prováděných na raketových pohonech, a méně zřetelné případy, jako vysoce spolehlivé elektronické součástky, které byly původně vyvinuty pro zvýšení spolehlivosti komunikace s vesmírnými objekty a umožnily výrobu televizních přístrojů s mnohem menší poruchovostí. Reakcí většiny průmyslových zemí bylo zvýšení vládní podpory soukromého výzkumu. Ve Velké Británii převzalo zodpovědnost za přidělování prostředků na výzkumné projekty soukromých firem, které nemají přímé aplikace ve vojenství, Ministerstvo techniky. Obvykle poskytuje příspěvek ve výši 50% nákladů na výzkum a soukromá firma poskytuje zbytek.

Ve Spojených státech a většině západoevropských zemí jsou výzkumné kontrakty vládních ministerstev uzavírány na základě rozhodnutí vědecky nebo technicky orientovaných zaměstnanců ministerstva o účelnosti určitých prací. Na základě takového rozhodnutí jsou pak vypracována zadání, na která jsou vypsána výběrová řízení, kterých se zúčastní soukromé výzkumné ústavy i univerzity.

Podmínky kontraktů se výrazně liší. Obvykle se uzavírají na základě přidané hodnoty. Smluvní strana vede záznamy o odpracovaném čase a použitých materiálech, které prověří vládní auditoři a je za ně zaplacena dohodnutá cena a pevné procento zisku. Kritika tohoto systému vedla k uzavírání smluv na pevné částky, které však mají tu nevýhodu, že definování ukončení vědeckého výzkumu je tak obtížné, že dodavatel může často smlouvu na pevnou částku převést na smlouvu s přidanou hodnotou. Na jiné problémy se naráží tehdy, lze-li konec definovat přesně, ale v programu jsou takové neurčitosti, že nejvýhodnější nabídka může přijít od dodavatele, který si neuvědomuje závažnost problémů. Jiným možným přístupem jsou smlouvy  založené na úhradě nákladů plus pevného zisku (ne nákladů plus percentuálního zisku).

Ve všech těchto případech je hlavním zájmem agentury, která smlouvu sponzoruje, co nejefektivnější provedení práce . Vezmeme-li v úvahu řadu nejistot vyskytujících se ve výzkumu a vývoji, je možné říci, že se pravděpodobně vyplatí hledat spíše práci vysoké kvality než práci za nízké ceny. V důsledku toho v každé zemi, jejíž vláda významně podporuje soukromý výzkum a vývoj, příslušná ministerstva zavedla složité systémy monitorování prací a údržby informací o výkonnosti a schopnostech firem, které se na něm mohou podílet. Sponzoři se pokoušejí sjednat smlouvy s těmi, kdo jsou schopni je nejlépe splnit. Současně mají zájem na udržení týmů, které pravděpodobně mohou vykonat užitečnou práci v budoucnosti. V tomto rámci probíhá boj mezi zákazníkem, který se snaží vyjednat co nejlepší cenu, a mezi zadavatelem, jehož cílem je dostat v náhradu za poskytnuté cenné zdroje dobrou protihodnotu, podle normálních pravidel obchodu.

Pokud je výzkum prováděn soukromým průmyslem, ale alespoň částečně placen vládou, jsou často složitým problémem patentová práva. V některých případech jsou práva výlučným majetkem vlády, v jiných patří smluvnímu partnerovi. Běžným kompromisem je to, že si vláda podrží všechna práva, pokud kdokoliv použije patenty pro vládní zakázky, a smluvní partner je držitelem práv pro ostatní zákazníky. Vláda může tedy objednávat výrobky u libovolného výrobce a firma, která provedla výzkum a vývoj, je povinna uvolnit potřebné informace. Pokud však nový partner hodlá vstoupit na otevřený trh, musí jednat o licenci a zaplatit poplatky vývojové laboratoři.
 

zpětdálkapitolakurskatedra


Správce stránky: Jiří Vacek
Poslední změna: 25.7.2001